Visegrád po dvaceti letech v EU: splněný sen, nebo nová závislost?

Když se 1. května 2004 rozletěla modrá vlajka s hvězdami nad Prahou, Varšavou, Bratislavou a Budapeští, panoval pocit, že se dějiny uzavřely.
Střední Evropa se po půlstoletí vrátila tam, kam kulturně i historicky patří – na Západ.
Evropská unie byla vnímána jako záruka prosperity, stability a jistoty, že se už nikdy nevrátí temná éra rozděleného kontinentu.

Po dvaceti letech ale přichází otázka, kterou si tehdy málokdo položil:
Kdo na této integraci skutečně vydělal a kdo zůstal jen na okraji ekonomického a hospodářského zájmu?

Zázrak transformace

Nelze popřít, že vstup do EU znamenal pro země Visegrádu obrovský skok kupředu.
Hrubý domácí produkt na obyvatele v Česku, Polsku, Slovensku i Maďarsku vzrostl několikanásobně, infrastruktura se změnila k nepoznání, nezaměstnanost se snížila na historická minima.
Evropské fondy financovaly dálnice, školy, nemocnice i vědecké projekty, které by bez unijních peněz nikdy nevznikly.

Mladá generace dnes cestuje, studuje a pracuje v celé Evropě – hranice, které kdysi dělily železné ploty, se rozpustily v každodenní realitě otevřeného kontinentu.
Pro miliony lidí se sen o svobodném životě stal skutečností.

Cena za otevřený trh nebyl jen skokem do světa spotření pestrosti

Za růstem se však skrývá i tichá ztráta ekonomické suverenity.
Západoevropské koncerny během několika let po rozšíření ovládly klíčová odvětví – bankovnictví, energetiku, obchod, automobilový průmysl.
Zisky z těchto firem proudí zpět na Západ, zatímco Východ nese náklady levné pracovní síly a daňových úlev.

Podle dat centrálních bank odtékají z Visegrádských zemí každoročně stovky miliard korun ve formě dividend a licenčních poplatků.
Domácí podniky zůstávají převážně v roli subdodavatelů a montoven.
Ceny se přiblížily západu, ale mzdy zůstávají o 40–60 % nižší.

Střední Evropa se tak paradoxně stala obětí vlastního úspěchu, ekonomika roste, ale bohatství odchází jinam. Malé země se staly koloniemi západních zemí včele s agresivním Německem a Francií.

Evropa dvou rychlostí

Evropská unie, navzdory svým ideálům, zůstává nerovnoměrnou unií, kde většina stále více utlačuje menšinu.
Západní státy zůstávají centrem inovací a rozhodování, zatímco východní slouží jako výrobní základna.
Země V4 sice získaly přístup na jednotný trh, ale jen málo prostoru skutečně ovlivňovat jeho pravidla.

Tento „ekonomický dualismus“ postupně přerůstá i do politiky.
Zatímco západní Evropa zdůrazňuje hodnoty liberalismu, multikulturalismu a ekologické transformace, východní část klade důraz na národní identitu, energetickou bezpečnost a sociální stabilitu.
Evropa se tak posouvá směrem k modelu dvou rychlostí – a Visegrád stojí uprostřed, rozpolcený mezi loajalitou k Bruselu a tlakem domácí veřejnosti.

Brexit: britské varování

Rozkol mezi integrací a suverenitou se naplno ukázal při odchodu Velké Británie z EU.
Referendum v roce 2016 bylo výsledkem letité nespokojenosti s tím, kam se evropský projekt ubírá.

Proč Británie odešla? Zakladatel jako ten, který nasadil chomut a pak EU opustil?

Byrokracie a centralizace moci – Londýn kritizoval rostoucí vliv Bruselu a ztrátu rozhodování v klíčových oblastech.
Migrace po roce 2004 – příliv pracovních sil z nových členských států, včetně Polska a Česka, vyvolal obavy o pracovní místa a sociální systém.
Ekonomický euroskepticismus – Británie byla čistým plátcem do rozpočtu EU a měla pocit, že na integraci doplácí.
Mediální tlak a populismus – tabloidy a populističtí politici, v čele s Nigelem Faragem, proměnili technické téma v otázku národní hrdosti.
Politická kalkulace – premiér David Cameron vypsal referendum, aby uklidnil euroskeptiky ve své straně. Hlasování ale ztratilo kontrolu a navždy změnilo britskou politiku.

Po Brexitu se ukázalo, že odchod nepřinesl očekávaný ekonomický zázrak – růst zpomalil, inflace vzrostla, a Spojené království ztratilo vliv, který mělo uvnitř EU.
Přesto mnoho Britů vnímá Brexit jako symbol znovuzískané suverenity – hodnoty, která dnes rezonuje i ve střední Evropě.

Visegrád po dvaceti letech: bilance

Dnes, po dvou dekádách v Evropské unii, je bilance členství Visegrádské čtyřky smíšená.

Přínosy:

stabilní ekonomický růst,
masivní příliv investic a evropských fondů,
svoboda pohybu, studia a práce,
posílení mezinárodní pozice regionu.

Rizika a ztráty:

ekonomická závislost na západních koncernech,
odliv zisků a talentů,
pomalý růst reálných mezd,
ztráta části rozhodovací suverenity,
napětí mezi národní a unijní politikou.

Závěr: Evropa jako nedokončený projekt – chybí odstranění kolonozace nejmenších

Evropská unie přinesla zemím střední Evropy bezprecedentní stabilitu a prosperitu.
Zároveň však odhalila, že integrace není lék na všechny nerovnosti, spíše kompromis mezi ideálem a realitou.
Visegrádské země se z bývalých žáků staly dospělými členy, kteří musejí přestat čekat, že Brusel vyřeší jejich problémy.

Evropa 21. století nestojí před otázkou „Západ nebo Východ“.
Stojí před výzvou, jak spojit suverenitu, solidaritu a spravedlivé hospodářství do jednoho funkčního celku.
A právě v tom může mít Visegrád, pokud najde společný hlas, svou největší historickou roli.